Reakce rodičů a pacientů
Právě jsem dodívala na pořad Klíč o Centru. Naprosto mě to dostalo. Chvíli jsem jen tak nevěřícně koukala a pak mi začalo docházet, že jsem součástí této problematiky. Že to všechno, co se děje, není jen zlý sen, ale realita a já jsem teprve na začátku a musím se na vše dívat opravdu jinýma očima. Je velice těžké si připustit, že by náš S. mohl být nějak vážně postižený, nemocný… Ale jak píši, začíná mi to pomalu docházet. Velice si vážím vaší podpory, je prima mít kolem sebe takové anděly strážné, kterým se člověk může svěřit se svými problémy, strachy a obavami. Rodina i přátelé by nepochopili, co momentálně prožívám. Mají spoustu otázek a rad, co by udělali na mém místě, problém je v tom, že nikdo z nich není v téže situaci jako já a nedokáže mě pochopit. Kdežto vy ano!
Pomohli jste nám v nejhorším období našeho života a pomohli jste nám bojovat hned dvakrát. Ve chvílích, kdy člověk nemá žádnou podporu a potřebuje útěchu a objetí, zjevili jste se nám vy! Poprvé jste s námi byli při ztrátě naší milované dcery, kdy jste nám pomohli fungovat a poradili nám, co vše bylo potřeba udělat a jaké jsme měli možnosti. Podruhé jste nám pomohli s narozením našich holčiček, kdy se nám opakovala minulost. Dostali jsme se do stejného prostředí a měli jsme obrovský strach. Celou dobu jste byli při nás a pomáhali jste nám projít tím vším s pozitivním postojem, že tentokrát vše dobře dopadne. Nikdy na vás nezapomeneme, našli jsme ve vás i skvělé přátele na celý život. Děkujeme za to, že tu jste pro všechny, kteří to potřebují…
Až zpětně si uvědomuji vaši trpělivost, odpovídání na mé otázky, nakontaktování na správné lékaře a konzultace. S vaší podporou jsem se tolik nebála a věděla jsem, že když nebudu vnímat, budete tam a opakovaně mi zodpovíte vše, co již bylo řečeno. Nevím, jak to dělali rodiče dřív. My s manželem jsme moc rádi, že jsme nebyli sami. Náš svět se zhroutil jako hromádka karet, ale mám pocit, že máme jen obrovské modřiny a ne zlomeniny.
Děkuji, že jste v nejhorších chvílích našeho života byli s námi a my tak alespoň trochu věřili, že někdo ví, co se děje, a nenechá nás tápat po chodbách nemocnice. To, že to bolí, nepopírám, ale člověk i v těch nejtěžších chvílích má stále dost důvodů k vděčnosti.
Ohlasy lékařů