Prakticky celý život se nějakým způsobem zabývám životními podmínkami lidí se zdravotním postižením
a těch, kteří jim pomáhají. Vzděláním jsem právník a speciální pedagog.
V současnosti působím na  Ústavu speciálně pedagogických studií PdF Univerzity Palackého v Olomouci.  Garantuji studijní obor „Speciální pedagogika – poradenství“ a dlouhodobě pěstuji studijní disciplínu „Legislativa handicapovaných“.

Pedagogicky i výzkumnými aktivitami se zaměřuji na postavení osob se zdravotním postižením ve společenském a právním systému České republiky.  Zejména jde o otázky kvality života osob pečujících
o člena rodiny s těžkým zdravotním postižením, oblast sociální ochrany, poskytování zdravotní péče, zaměstnávání a vzdělávání. Vědeckovýzkumnou činnost (její výsledky) vždy chápu jako předpoklad kvalitního rozhodování a úprav systémů podpory osob se zdravotním postižením.

Třicet let monitoruji situaci dětí, které přicházejí na svět se závažným onemocněním či zdravotním postižením. Na základě této zkušenosti mohu potvrdit, že jsou v životě takto „navštívených“ dětí a jejich rodin dvě kritická období. První je při sdělování diagnózy a následné období a druhé, pokud je onemocnění infaustní, je nezvratný odchod dítěte. 

Zejména okamžiky po sdělení diagnózy stály u nás mimo zájem systému zdravotní péče. Ke škodě dětských pacientů, ke škodě zdravotnického systému a konečně samotných pracovníků ve zdravotnictví. Model Center provázení chápu jako přirozenou součást zdravotní péče. Péče obvyklé ve 21. století.

Jsem absolventkou Univerzity Palackého v Olomouci, kde jsem vystudovala speciální pedagogiku. Po studiu jsem působila jako vedoucí poradny Národní rady osob se zdravotním postižením. Lektoruji kurzy zaměřené na správnou komunikaci s lidmi s postižením a na podporu a provázení rodin při sdělení závažné diagnózy. Společně s profesorem Janem Michalíkem jsem zakládala pražské Centrum provázení, kde jsem působila jako krizová interventka a poradenská pracovnice s rodinami dětí, kterým bylo diagnostikováno vzácné či závažné onemocnění a s rodinami dětí extrémně nedonošených. Nyní pracuji jako metodička celostátní sítě Center provázení.

Mám ráda smích, spánek, jaro, arašídovou nugetu, tulipány a modrou barvu. Nesnáším křivdy, bolest, ráno, máslo a včelí bodnutí. Čeho se bojím? Výšek, strašidel a injekcí. Kdybych měla vybrat citát, pod který bych se také podepsala, byl by to na prvním místě tento: "Všichni máme své důvody k útěku… Většina z nás ale najde dostatek síly zůstat." (Michael Robotham)

Začínala jsem jako zdravotní sestra na traumatologii a ARU, poté jsem vystudovala sociální práci a politiku na Univerzitě Hradec Králové a zároveň pracovala v sociálních službách, v Centru pro zdravotně postižené. Působím jako dobrovolník v pacientské organizaci Rett Community, podílím se na zajištění jejího chodu
a věnuji se poradenství rodinám dívek s Rettovým syndromem.

Práce v Centru provázení si mě vlastně sama našla, objevila jsem v ní velký smysl a opravdu mi sedí. Každá rodina má svůj osobitý příběh, často velmi naléhavý a těžký. Na mně je být provázejícím, u kterého najdou nejen porozumění, pevnou oporu a klid, ale i potřebné informace a nápady. Snažím se k tomu všemu přidávat úsměv a energii, protože to naše rodiny často potřebují nejvíce…

Jak se dobíjím? Nejraději se svými chlapy a psem vyrážím do skal, na hory nebo do lesa. Jezdím na koloběžce, střílím z luku, mám ráda severskou chůzi. S chutí si přečtu dobrou knížku, zajdu s mužem do kina nebo s partou kamarádek na dobrou kávu.

Vystudovala jsem vysokoškolský obor sociální práce. Poté jsem pracovala v Centru pro děti a rodinu, kde jsem provázela pěstounské rodiny. Už v průběhu studia jsem se začala zabývat také myšlenkou supervize a mediace. Nakonec jsem si vybrala mediaci a absolvovala jsem akreditované výcviky. Mediaci se stále věnuji. Už víc než dva roky jsem také frekventantkou psychoterapeutického výcviku a orientuji se i tímto směrem.

Práce v Centru provázení je pro mě velkou výzvou. Každé provázení se týká lidského příběhu, který píše ten nejlepší scenárista – sám život. V každém příběhu je velké odhodlání, síla a energie kráčet vpřed, i když to není snadné.

Moje rodina, fenka, běh a dobré knihy či filmy jsou mi v životě silnými partnery. Mým životním mottem je: Kde je vůle, tam je cesta.

Vystudovala jsem speciální pedagogiku a procesní inženýrství. V současnosti pokračuji ve studiu psychologie se zaměřením na klinickou psychologii. Už v minulosti jsem se věnovala psychosociální práci s dlouhodobě nemocnými a poradenství v oblasti psychosociální péče o pracovníky.

Zkušenosti s dlouhodobou nemocí, závažným či vzácným onemocněním mám také ze své rodiny a blízkého okolí. Uvědomuji si, jak náročné toto období může být a jak důležité je  vytvoření bezpečného prostředí
a podpora rodičů.

Ve volných chvílích se nabíjím čtením, studiem nebo během. Miluji divadlo, folklor a taky procházky v přírodě. Mám ráda zvířata, motorismus a dobré víno. 

Mým cílem v práci je zejména pomoci nacházet nejlepší možná řešení v dané situaci a stát se pevným
a bezpečným bodem v náročných chvílích.

Moje pracovní počátky jsou spojené s dětskou chirurgií a intenzivní péči v traumatologii. Poté jsem
několik let působila v neziskovém sektoru (problematika závislostí a národnostních menšin). Během mateřské dovolené jsem na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně vystudovala sociální pedagogiku a dále pokračuji ve vzdělávání. O něm jsem přesvědčená, že je neoddělitelnou součástí života.

Jako dobrovolník jsem se účastnila akcí Unie neslyšících Brno a Fakulty sportovních studií Masarykovy univerzity. Mám ráda Jeseníky i Pálavu, cukrařinu a lidi s energií. Odpočinu si u knih, jazzu, se psem v lese
a při józe.

Baví mě posunovat věci dál a také je dotahovat do konce. Jsem zastánce života ve stylu minimalismu.
Práce v centru je pro mě vyústěním mého pracovního i soukromého života, nabytých zkušeností, dovedností, prožitků.

S mateřskou zkušeností se mi prohloubilo vědomí, že je důležité pečovat o celou rodinu, když se s jedním
z nich děje něco závažného. Moje životní motto zní Dum spiró, speró. (Dokud dýchám, doufám).

Vystudovala jsem sociální pedagogiku a celý svůj profesní život se věnuji sociální práci. Působila jsem ve státní správě i neziskovém sektoru. Dlouhá léta jsem pracovala s vězněnými a osobami drogově závislými na specializovaném oddělení protitoxikomanickém,
s lidmi bez domova, rodinami a dětmi v nelehké životní situaci a dětmi s poruchou autistického spektra. Za všechny tyto zkušenosti jsem životu nesmírně vděčná.  Moje cílové skupiny klientů jsou dost odlišné, ale přístup sociální pomoci, jako jsou porozumění, podpora a provázení, je stále stejný.  

Práce v Centru provázení je pro mě velkou výzvou, mohu zde využít nejen své odborné pracovní zkušenosti, ale i mé osobní prožitky. Každý krok vpřed a úsměv mých klientů je pro mě motivací, že tato práce má smysl! 

Mým životním mottem je nebrat se příliš vážně, a že s úsměvem jde všechno líp. Moji dobrou náladu vždy vykouzlí spokojený klient, rodina, kolo, jóga, hudba, příroda, dobré vínko a moje vnučka, která mi rozšiřuje obzory - s láskou a hrou je život krásný. 

Řekla bych, že má cesta do Centra provázení začala už na střední zdravotnické škole, kde jsem se začala věnovat dobrovolnictví jako asistentka dětí se zdravotním postižením. To mě přivedlo ke speciální pedagogice, kterou jsem studovala v kouzelné Olomouci na Univerzitě Palackého. Zkušenosti jsem sbírala, kde se jen dalo. Mimo jiné i v čínském Chengdu.

Během celého studia jsem doufala v propojení (nejen) mé zdravotnické a speciálněpedagogické stránky.
V Centru provázení se mi to daří. Jsem za to nesmírně ráda a vidím v tom smysl. Společně s kolegyněmi provázíme rodiče nejtěžšími chvílemi, které je mohou v nemocnici potkat, jsme jejich opěrným bodem
v novém, neznámém světě.

Jako malá jsem chtěla být druhý Indiana Jones. Tento dětský sen ve mně zanechal touhu po cestování
a objevování nových míst. Baví mě horolezectví, jóga, běh, zajímám se o ekologii a udržitelný životní styl. Věřím, že šálek dobré kávy s kostičkou čokolády umí zázraky, stejně jako vychlazené pivo při posezení
s přáteli.

Původně jsem pracovala jako dětská sestra, ale protože mi bylo opakovaně vyčítáno, že si s pacienty moc povídám, rozhodla jsem se dostudovat obor zaměřený na komunikaci a psychoterapii. Přála jsem si vrátit se na oddělení jako kontaktní pracovník, který má povídání a podporu v náplni práce. Bohužel tato pozice tehdy ještě neexistovala, a tak trvalo pár let, než se mi přání splnilo. 

Centrum provázení mi umožnilo vrátit se na oddělení, kde jsem jako dětská sestra začínala. Jsem šťastná, že podporující komunikace s pacienty a jejich rodinami je nyní díky této organizaci běžnou součástí hospitalizace a provázení je samozřejmostí tam, kde rodinu zasáhne těžká nemoc a kde je potřeba.  

Poslední roky objevuji i neverbální způsoby komunikace, moc ráda pracuji arteterapeuticky nebo s imaginacemi. Vedu arteterapeutickou skupinu, kde se učíme zvládnout emoce jiným způsobem. 

Ráda čtu tlusté knihy a chodím v lese a na horách. Nejraději jsem se svými třemi dětmi a malinkatou vnučkou.  

Snažím se žít tady a teď …  

Do Centra provázení mě přivedla kolegyně Jana Hrachová, se kterou jsme si tak dlouho povídaly o tom, čím se zabývá, až mě pozvala na kávu a já už vlastně neodešla. Jo, byl to pohovor a ona přesně věděla, co dělá. Nabídla mi, že bych mohla pracovat U Apolináře. Přes mé pochybnosti pro mě byla neonatologie láskou na první pohled.

Provázím rodiče předčasně narozených dětí, toho úplně nejmenšího života, jaký si člověk snad ani nedokáže představit. Obdobím, kdy se překvapení, nejistota, pochybnosti, strach a slzy intenzivně mísí se štěstím, radostí a láskou. Každý den je úplně jiný, nevíte, co přinese ten další, a všechno je úplně nové. Nikdo s jistotou nemůže říci, co bude dál, a nezbývá, než vydržet a být trpělivý.

Vážím si odvahy rodičů pustit do svých příběhů někoho, kdo vypadá, že jde vlastně jen tak náhodou kolem, zastaví se a zeptá se, jak se zrovna dnes mají. Někdy jsem jejich průvodce, jindy parťák, vrba. Hlavně se však snažím být tím, kdo s nimi jde tak rychle, jak zrovna oni mohou, a trpělivě čeká, když se potřebují zastavit nebo vrátit o krok zpět.

Vzděláním jsem zdravotník, dlouho jsem pracovala se seniory a stále s nimi napůl zůstávám v oblasti paliativní péče. Mám tak vzácnou příležitost vidět denně začátky i konce života.

Znamením jsem lev a povahou oheň, v klidném obalu. Mám ráda slunce, bouřku, podzimní rána, pohled do vody, dobré knihy a hudbu, legraci a hlavně život, se vším, co přináší.

Vystudovala jsem dvojobor psychologie a speciální pedagogika, profesně se jim věnuji od roku 2009. Hned po studiu jsem vycestovala na půl roku do Kanady, kde jsem při dobrovolnické práci na základní škole získala zkušenosti s adaptací dětí nově přistěhovalých rodin.

Po návratu domů jsem chtěla v práci s dětmi pokračovat – a přišla ke mně odlehčovací služba. V ní jsem si na tři roky částečně "obula boty” pečujících osob a starala se o děti s různým typem a hloubkou postižení od dvou do deseti let. Z této intenzivní přímé zkušenosti čerpám doposud. Posléze jsem přešla k odbornému poradenství rodinám dětí se zrakovým
a kombinovaným postižením v rané péči EDA, kde jsem šest let provázela rodiny v jejich domácím prostředí. Jelikož profesně tíhnu k psychologické podpoře lidem, začala jsem klientským rodinám poskytovat psychologickou podporu
a krizovou intervenci v situacích, kdy byl zdravotní stav dítěte nebo obecně situace vlivem nějaké nečekané změny pro rodiče zavalující. Cenné zkušenosti z této oblasti mám také z hovorů na krizové lince. V rámci práce v Centru provázení
v porodnici v Podolí bych ráda posvítila na cestu rodinám, které jsou na počátku příběhů svých dětí, začínajících někdy až nečekaně příliš brzo.

Jak dobíjím svou energii? Hlavním zdrojem je pro mě hudba snad všech žánrů. Zpívám, hraju na kytaru, banjolele, cajon, klávesy a ráda to vše propojuji s moderními technologiemi. Miluji všechno kreativní, tedy i výtvarnou činnost. Nyní zkouším šít. Mám ráda vyhlídky a vůni lesa.

Vystudovala jsem speciální pedagogiku na Masarykově univerzitě v Brně. Již během studia jsem pracovala           
s dětmi s tělesným postižením v Jedličkově ústavu a ve školách. Poté jsem pracovala jako třídní učitel v základní škole speciální v Praze.

Po rodičovské dovolené jsem zatoužila po změně. Nastoupila jsem proto do Centra provázení na neonatologii v pražském Podolí. Mým cílem je být podporou všem rodičům, kteří se ocitli v životní situaci, na kterou se nemohli nijak připravit,
a společně s nimi hledat způsoby, jak jim pomoci lépe se v nové roli zorientovat.

Volný čas nejraději trávím se svým pejskem - zlatým retrieverem Buddym, se kterým se věnuji loveckému výcviku. Miluji kavárny, ale také přírodu a nejrůznější sporty.

Od mládí mi zdravotnictví přišlo jako velmi atraktivní disciplína, ale zároveň jsem tušila, že bych lidem mohla pomáhat spíše slovem. Právě proto jsem se rozhodla pro studium oboru Zdravotně sociální pracovník. Po dokončení studia jsem pár let pracovala jako vedoucí Nízkoprahového zařízení pro děti a mládež a trávila tak většinu pracovního dne s mladistvými ve věku 11 až 20 let. Myslím, že tato cílová skupina pro mne bude už celý život srdcovou záležitostí.

S myšlenkou Center provázení jsem se ztotožnila už při pročítání prvních informací o těchto zázračných místech. Přímo v nemocnici vytváří prostor, kde se rodiče mohou zastavit, nadechnout, vše probrat tolikrát kolikrát jen potřebují, kde potkají někoho, s kým mohou náročné okamžiky sdílet.

 Nikdo nedokážeme změnit události, které rodiny do nemocnic přivádí. Jako pracovníci Centra provázení Fakultní nemocnice Ostrava ale můžeme pomoci rodičům odházet pár klacků, které se jim v jejich náročné cestě připletou pod nohy.

Celou životní cestou putuji s písničkou. Od mala ráda zpívám a jakákoli hudba je pro mě mostem z každodenního života k životu vnitřnímu, tak bohatému a lidskému oku skrytému. Propojování témat, lidí, událostí i cest je pro mě přirozené a každý den se přesvědčuji, jak je vše provázané. I provázení se neobejde bez propojování zdravotní, sociální, psychologické i duchovní oblasti života. Profesně jsem se i já sama postupně prošla cestou přes zdravotnictví, sociální práci, vzdělávání zdravotníků i psychoterapii. Propojení zdravotně-sociální oblasti jsem prosazovala ve vzdělávání nelékařských pracovníků jako garantka studijního programu Zdravotně-sociální péče na Ostravské univerzitě.

Práce v Centru provázení je taky jako písnička. Někdy smutná, jindy veselá, pomalá i v rychlém tempu, někdy v moll a někdy je to improvizovaná melodie. Jsem moc ráda, když se k ní  připojí rodiny našich dětských pacientů i kolegové v nemocnici. Pak i ty nejtěžší chvíle odezní a v životě, stejně jako v symfoniích, začne nová věta.

Vděčnost, setkávání s rodinou a přáteli, turistické boty, písnička, foťák a vodítko. To jsou moje pomůcky k udržení životní pohody.

Vystudovala jsem Vyšší odbornou školu publicistiky v Praze a žurnalistiku na olomoucké Univerzitě Palackého. Pracovala jsem v Moravskoslezském dni a později Deníku. Poté jsem se stala reportérkou a dramaturgyní v České televizi. Nejdříve
v ostravském studiu a později v Olomouci, kde také žiji se svou rodinou. Po deseti letech jsem svět zpravodajství opustila
a propadla popularizaci vědy. Stála jsem u zrodu science centra Pevnosti poznání, kde působím jako vedoucí komunikace.

Jako novinářka jsem navštívila řadu míst, poznala zajímavé lidi a jejich osudy. A také se před lety poprvé setkala s rodinami, které zasáhla strašná mukopolysacharidóza. Pamatuji si, jak jsem název nemoci nebyla schopná přečíst ve studiu. Taková blbost oproti tomu, co tyto rodiny prožívají.

Věřím, že Centrum provázení má obrovský smysl. Vážím si toho, že mohu být v týmu lidí, kteří se takové práci věnují.