Začátek školního roku, už sedmá třída, po prázdninách znovu mezi spolužáky. Erik by si měl užívat setkání s kamarády, ale netěší ho nic. Víc než radost vnímá intenzivní bolest hlavy, ztrácí chuť k jídlu, hubne a když něco sní, zvrací. Dětská lékařka, kterou vyhledá Erikova maminka Marta Skarolková, na nic podezřelého nepřichází. Jenže Erikovi se neulevuje, spíš naopak. Pak se jednoho březnového rána probudí a necítí polovinu těla. Následuje rychlý převoz do Dětské nemocnice v Brně, vyšetření na magnetické rezonanci a konečně diagnóza – chlapec má v hlavě nádor velikosti slepičího vejce. Tumor na mozkovém kmeni v jámě lebeční tlačí na centra ovládající chůzi, zrak i schopnost mluvit.

„Řekli mi, že je to typ nádoru, který se vrací a dokáže rychle metastázovat. Když ho ale lékaři včas odstraní celý, je naděje na úspěšnou léčbu. I tak se mi tenkrát zhroutil svět,“ vzpomíná dnes paní Marta v poklidném prostředí Centra provázení. Zatímco lékaři dětské nemocnice zachraňovali jejího syna, o ni se staraly pracovnice této stále ještě ojedinělé služby.

Zatímco syn spal

Poprvé se potkaly na ARO (anesteziologicko-resuscitační oddělení – pozn.aut.). V Česku se naplno rozjížděla epidemie koronaviru, nemocnice navíc čelila masivnímu kybernetickému útoku, který vyřadil z provozu řadu systémů – a Marta Skarolková čekala, až se její syn probudí po několikáté operaci z umělého spánku. Nebyla to ta silná a veselá žena jako obvykle, ale hromádka nervů. Od té chvíle na to ale nebyla sama, pracovnice Centra provázení Monika Jelínková čekala na Erikovo procitnutí s ní.

„Pomohla mi nejen zařídit ubytování v nemocnici, ale hlavně mě donutila přemýšlet. Byla prostředníkem mezi mnou a lékaři. Z toho, co mi zdravotníci říkali, jsem si pamatovala jen málo, nic jsem nevnímala. Monika s lékaři mluvila opakovaně, vše si zapisovala a stále dokola mi všechno opakovala. Zachránilo mě to,“ tvrdí paní Marta.

Když je máma na vše sama

O rodiny onkologických pacientů se v brněnské dětské nemocnici zpravidla stará nadační fond Krtek, ten ale nastupuje až v okamžiku, kdy je dítě hospitalizované na oddělení onkologie. Těm, jejichž děti musejí strávit delší čas na ARO, proto pomáhá Centrum provázení. „Lékaři i sestřičky z ARO už o nás vědí, obracejí se na nás, když je tam například máma na všechno sama,“ vysvětluje Monika Jelínková, vedoucí Centra provázení, které v dětské nemocnici funguje od roku 2018.

Erik operaci zvládl a zákrok sám dopadl dobře, i tak chlapec strávil v nemocnici čtyři týdny. V době, kdy s maminkou odcházel do domácí péče, panovalo obrovské riziko nákazy covidem. Jeho přitom čekala ještě ambulantní léčba ozařováním. „Dostal 34 dávek, jezdili jsme na ně každý všední den asi měsíc a půl. Snášel to špatně, ztratil chuť k jídlu, byl unavený a nejhůř na tom byl asi psychicky,“ líčí paní Marta.

Notebook a slzy štěstí

Centrum provázení tehdy kontaktovalo nadaci Zlatá rybka pro děti s život ohrožujícím onemocněním. Erik díky tomu dostal herní notebook, k tomu sluchátka, hru a několik cédéček. „Plakal štěstím. Jako zázrakem pak začal vstávat z postele, na notebooku hrál hry a taky se začal připojovat na online výuku. Díky tomu měl zase kontakt se spolužáky,“ popisuje obrat k lepšímu Marta Skarolková.

Ona sama přišla krátce předtím o práci, zaměstnavatel jí kvůli dlouhodobé absenci odmítl prodloužit pracovní smlouvu. Zůstala tak bez prostředků. I v tomto případě jí stály po boku pracovnice Centra provázení. Nejenže pomohly vyřídit tzv. dlouhodobé ošetřovné, ale zprostředkovaly i kontakt na nadaci Dobrý anděl. Ta finančně pomohla v období, než maminka začala dostávat peníze od státu. Erik ještě před koncem školního roku zvládl s pomocí svých učitelů návrat do školy. Dnes je v osmé třídě. Pro maminku Martu je to víc než výhra v loterii.